Srpen 2010

Australský ovčák

25. srpna 2010 v 11:08 | Jana Poživilová |  pejsánci

                               AUSTRALSKÝ OVČÁK


Australský ovčák (angl. Australian Shepherd Dog) je středně velký, silný a vytrvalý pracovní pes, který byl vyšlechtěný k pasení ovcí.
Plemeno vzniklo v USA, Kalifornii na začátku 20.století, ale jeho předci jsou ovčáci dovezení z Austrálie a z Nového Zélandu. Byl určen k pasení ovcí. Dnes je kromě pasení používán také jako záchranářský pes a také jako společník, který však potřebuje dostatek prostoru a pracovního využití.
Jsou to hraví, přítulní psi, jsou velice poslušní a rychle se učí. Mají silně vyvinutý obranný pud a instinktivně pasou. S lidmi i zvířaty by se měl snášet dobře. Australský ovčák je vhodný především, pro život na venkově, ale i dobře si zvykne ve městě. Není to plemeno, které by mohlo být samotné na zahradě nebo v kotci.

Popis
Australský ovčák se silný, robustní pes, úměrný vzrůstem. Formát těla je lehce obdélníkový, hlava velikostí ladící s tělem, silná, suchá a stejně dlouhá jako široká. Stop je znatelný, pysky pevně přiléhající. Čenich je je u black-trikolor a blue-merle psů černý, ale u red merle a red-tricolor hnědý. Požadována je plnochrupost a nůžkový skus.
Oči jsou madlového tvaru a mohou být hnědé, jantarové i modré. Uši jsou trojúhelníkového tvaru, střední velikosti a poměrně vysoko nasazené. Ocas je rovný, přirozeně dlouhý nebo přirozeně krátký, je-li kupírovaný, jeho délka nepřesahuje 10 cm. Srst je jemná, hustá a středně dlouhá. Barvy blue merle, černá, red merle, červená s či bez bílých a tříslových odznaků. Na hlavě by bílá neměla převažovat a línie růstu bílých chlupů límce nesmí přesáhnout kohoutek. Zbarvení merle s věkem tmavne.

Chov v ČR
První vrh štěňat australského ovčáka s registrací FCI byl v ČR odchován v roce 2002 v chovatelské stanici Puella Fera. V současné době zastřešují chov australského ovčáka v ČR dva chovatelské kluby - KCHBO (Klub chovatelů belgických ovčáků v Českých zemích) a KCHMPP (Klub chovatelů málopočetných plemen).

australský ovčák
                                            autor fotografie Zuzana Buráňová

Bígl

24. srpna 2010 v 19:21 | Jana Poživilová |  pejsánci

                                             BÍGL

Bígl je plemeno psa původem z Velké Británie, je to nejmenší a nejstarší honič. Jeho původ sahá až do doby starověkého Řecka (430 př. n. l.). Byl dovezen do Anglie Normany ze Skandinávie - jejich psi zvaní "northerhounds", byli dále kříženi s greyhoundy, od kterých pravděpodobně získali rychlost a vytrvalost.
Bígl samotný vznikl asi ve 14. století. Je nejspíš potomkem staroanglických honičů a harierů. Od roku 1300 existují malí honiči, kteří doprovázeli pěší lovce, většinou při lovu králíků, avšak název bígl se objevil až v roce 1475.
Název beagle je patrně odvozen od staroanglického slova "begle", nebo od keltského výrazu "beag" či od starofrancouzského slova "beigh". Všechny tři výrazy odpovídají pojmu "malý". Byl oblíbeným loveckým psem i v královské rodině, chovala je Alžběta I., Vilém III. Oranžský a Jiří IV. Bígl byl vždy používán k lovu ve smečkách. Organizovaný chov tohoto plemene začal ke konci 19. století, klub chovatelů byl v Anglii založen v roce 1890 a o několik let později se toto plemeno dostalo do USA. Do bývalého Československa se dostal v roce 1965, a dnes je chován, spíše než lovecký pes, jako společník.
Je to nezávislý pes, má sklon k toulání, je však také velmi oblíbený a příjemný společník, má totiž přítulnou povahu a má rád i děti. Dobře snáší teplo i chlad a je snášenlivý k jiným psům.

Tělesná stavba
Hlava psa má mírně vyklenutou mozkovnu a dlouhé převislé uši. Při narození je čenich růžový, postupně tmavne. Horní pysk bígla je výrazný a převislý. Oči jsou poměrně velké, mají tmavohnědou nebo oříškovou barvu. Uši má bígl nízko nasazené, převislé, dlouhé, překlopené dopředu a předním okrajem přiléhají těsně k líci. Ucho má být tak dlouhé, aby dosahovalo ke špičce čenichu. Nasazení ucha, vnější koutek oka a horní část čenichu mají být v jedné linii. Tělo je porostlé krátkou hrubou srstí. Hrudník je klenutý s dobře klenutými žebry. Zadní nohy jsou silné, dobře přizpůsobené ke skoku, tlapky mají odolné polštářky, jsou poněkud strmé avšak kompaktní. Srst: je krátká, hustá a přilehlá, s hustou a jemnou podsadou. Srst má zajistit dobrou odolnost proti nepřízni počasí. Zbarvení je povoleno jakékoli uznané pro honiče, s výjimkou játrově hnědé barvy (barva vařených jater). Bígl se vyskytuje nejčastěji ve zbarvení tricolor v kombinaci černé, hnědé a bílé barvy a bicolor, což bývá kombinace hnědé a bílé barvy s dalšími variantami odstínů hnědé: lemon and white, či red and white. Trikolorní bígl se rodí černobílý s tím, že černá místa na hlavě a na končetinách začínají postupně hnědnout. Bikolorní bíglové se rodí celí bílí a časem srst na hlavě a trupu zhnědne. Srst bígla může být i melírovaná (harepied) a vzácně se vyskytuje zbarvení blue mottled, což je zbarvení modře skvrnité. Ať už je zbarvení bígla jakékoli, špička ocasu by měla vždy být bílá.Výška by měla být ideální od 33 cm. do 40 cm v kohoutku

Povaha
Povaha je milá, přátelská k lidem i psům, bez agresivity či bázlivosti. Výborně zastane roli domácího společníka a kamaráda pro děti, naopak jeho hlídací schopnosti končí vítáním nově příchozího, v lepším případě nedůvěřivým, nejčastěji však radostným štěkotem. Je to pes mimořádně nekonfliktní, což plyne z jeho smečkového původu; jinak tomu ani být nemohlo. Psi spolu byli 24 hodin denně a museli se výborně snášet s ostatními. Nesnášenliví nebo dokonce agresívní jedinci neměli ve smečce místo. Touto selekcí a následnou plemenitbou se tato žádoucí vlastnost u bígla upevnila a je dnes pro toto plemeno typická. Bígl bude vděčný za každou společnost, čím větší tím lepší. Bohužel z toho pramení i některé problémy, jimiž je bígl také známý. Jakmile je odsouzený k životu o samotě v kotci nebo na zahradě, začne upoutávat pozornost a krátí si dlouhou chvíli po svém. Hlasitým štěkáním, ničením, útěky. Většinou proto, že člověk nevzal v úvahu právě jeho smečkové založení a nechal ho o samotě. Lidé, kteří si to ale uvědomí a bíglovi vytvoří jeho "náhradní" smečku, s ním nemají nejmenší problém. S tím souvisí i způsob ustájení. Bígl je odolný a díky husté podsadě by snesl ustájení venku v kotci s vyteplenou boudou. Psychicky tam ale sám bude strádat. Venku by měl bígl být vždy nejméne ve dvou. Dobře vychovaný bígl s ujasněnou pozicí v hierarchii "náhradní smečky" (rodiny), může bez problémů žít v bytě jakékoliv velikosti.
Bígl je přirozeně učenlivý a většinou pracuje a cvičí s radostí. Nevyhovují mu úplně metody "cvičáků" zavedené většinou k výcviku služebních psů. Nemá rád dril a mnohačetné opakování cviků poslušnosti, více s ním svedete prostřednictvím hry a motivací pamlskem.
Je nutné si uvědomit, že bígl je loveckým psem, po staletí chovaným pro práci honiče. Ve volné přírodě proto od něj nemůžeme očekávat bezmeznou poslušnost ovčáckého psa. Dostane-li se na čerstvou stopu zvěře, pravděpodobně zapomene na své dobré vychování a veškeré snahy o přivolání či pronásledování psa jsou většinou odsouzeny k neúspěchu. Jakmile ale zjistí, že jste se vzdálili, hned za vámi přiběhne. Pokud je to ovšem ještě štěně, nedoporučuje se ho venčit bez vodítka, několika lidem se stalo, že se zatoulal. Když je bígl dospělý a vycvičený, nemusíte se tohoto problému obávat. V jiných podmínkách a disciplínách může naopak předčit ostatní "poslušnější" plemena. O loveckých schopnostech bígla není pochyb. S radostí zvládá všechny úkoly odpovídající náplni práce honiče, na stopě je excelentní.
Bígl je tvor temperamentní, vyžadující pohyb a zaměstnání. Od malička je důležité jej cvičit v přivolávání. Pokud narazí na stopu, je problém jej odvolat a nezřídka mizí i na celé hodiny.

Bígl
                                               autor fotografie  Zuzana Buráňová

Selena Gomez

22. srpna 2010 v 12:48 | Jana Poživilová |  fota celebrit
selenka gomezka
                                                                

selena GOMEZ

trdlo selena gomez

selééna gomezová

selena

selena gomez
                                                               SELENA GOMEZ

Sibiřský husky

22. srpna 2010 v 12:13 | Jana Poživilová |  pejsánci
Sibiřský husky
 je menší kompaktní pes. Je to ale přesto velmi hbitý, zdatný pomocník, který je oddaný svému pánovi. Málokdy štěká, rád ale vyje. Pes je nejoblíbenější v USA a Kanadě, kde většinou žije ve studených oblastech. Je to velmi spolehlivý pes, který může mít různou barvu srsti a očí. Nejčastější zbarvení srsti jsou dvojité kombinace bílé a černé, hnědé, šedé, stříbrné, zlaté, měděné či světle červené. Někdy se vyskytují i jedinci čistě bílí. Husky se dožívá až 13 let
Historie plemene
Vznikl na Sibiři, jako tažný pes. Postupně se v průběhu 19. století dostával s obchodníky ze Sibiře do Severní Ameriky. Využíval se k tahání saní, dnes je velmi oblíbený v soutěžích psích spřežení
Tělesná stavba
Postava je souměrná, pes má vodorovná záda, spáditá linie je nežádoucí. Poměr délky čenichu (od nosu ke stopu) je stejný jako od stopu k týlnímu hrbolu. Uši mají tvar trojúhelníků, stojí rovnoběžně a musí být dobře osrstěné. Husky má na nohách velmi silné kosti a svaly. Tlapky jsou hustě osrstěné i mezi polštářky, aby mohly odolávat velmi nízkým teplotám a nevznikaly omrzliny. Ocas je huňatý a má být dlouhý k hleznům, aby si jím pes mohl v případě potřeby překrýt čenich. Barva očí má být co nejtmavší, modrá barva oka je povolena. Taktéž je povolené různobarevné oko (modrý klín v hnědé) nebo každé oko jiné barvy. Hnědí jedinci mívají oči zesvětlené do tzv. barvy amber (světle hnědá se zelenou). Proměnný nos (světlý pruh na nosní houbě) je povolen. Barva srsti je povolena jakákoliv. Žádoucí jsou bílé znaky na hlavě, břiše, špičce ocasu a nohou
Potřeby psa
Je to celkem nenáročný pes, avšak potřebuje dostatek pohybu. Při jeho nedostatku dělá lumpárny - vyje, hrabe, okusuje dřeviny. Nutností je kvalitní krmení a celodenní přístup k vodě. Husky lze chovat i v městském bytě, avšak za předpokladu, že mu jeho majitel dopřeje dostatek pohybového vyžití. Velmi dobře odolává i velmi nízkým teplotám. Jeho srst je kvalitnější a hustější, je-li celoročně venku.


Sibiřský husky
                                             autor fotografie Zuzana Buráňová